Kdyby Garfield vyrůstal na ulicích New Yorku, měl existenční krize nejen v pondělí a měl v hlavě i něco jiného než tuk, jmenoval by se Penny.

Stripů a komiksů o zábavně náročném soužití koček s jejich lidským služebnictvem je skoro tolik jako koček samotných. Pohledy jsou různé, ale spojuje je hlavně ten pocit sounáležitosti a výkřiky čtenářů: "Přesně! To můj Ferda dělá taky!" Nešťastné stíny existence, které z nějakého více či méně retardovaného důvodu nemají kočky, nechápou. Ale ruku na srdce—sami si zkazili život, že?

Penny je specifická tím, že existuje. Karl Stevens, její řekněme majordomus, je klasický americký novinový cartoonista, který kombinuje realismus, inkoust a vodou ředěné barvy do zajímavé kombinace fotorealismu a stylu. Výsledkem je sbírka stripů, rodinné album plné "fotografií" koček doplněné myšlenkovými pochody oscilujícími mezi smyslem existence a "júúú, nová krabice!"

Formálně je Penny vlastně strašně jednoduchá. Vede vnitřní monolog o konceptu přerůstajícím vesmír a v pointě udělá něco instinktivně kočičího. Rozkouskované po nedělních přílohách by to asi fungovalo líp, ale i takhle na hromadě v jedné knížečce je to přes určitou proceduralnost hodně zábavné. Na hajzl ideální. Jen bacha—pokud tě budí ze spaní obava, že dcera místo ketaminu začne filosofickou fakultu, doporučuji se Penny vyhnout.